Většina ptáků si vystačí se semínky, ovocem nebo hmyzem. Existuje ale skupina opeřenců, která si žije doslova sladký život, jejich hlavní potravou je totiž nektar z květů. Nektarožraví ptáci jsou podle mě extrémně zajímaví a myslím si, že nejeden chovatel by je chtěl mít i ve své voliéře. Jenže jejich chov není vůbec snadný, prakticky lze v domácích podmínkách chovat jen jeden druh a ostatní můžeme obdivovat jedině v zoo nebo si za nimi zaletět na druhý konec světa.
Čím jsou nektarožraví ptáci výjimeční a jak je snadno poznáte?
Jak už název napovídá, nektarožraví ptáci se živí především květním nektarem. Ten je pro ně hlavním zdrojem energie, protože obsahuje velké množství cukrů, které jejich tělo dokáže velmi rychle využít. A právě díky tomu zvládají fungovat v režimu, který by většina jiných ptáků vůbec “neudýchala”.
Aby se ale k nektaru vůbec dostali, mají k tomu skvěle přizpůsobené tělo. Typický je pro ně:
- dlouhý a úzký zobák, díky kterému se dostanou hluboko do květu,
- speciální jazyk, často kartáčkovitý nebo speciálně rozdělený, aby na něj nektar snadno z vnitřku květu nabrali,
- a také velmi rychlý metabolismus, takže musí potravu přijímat mnohem častěji než běžní ptáci. U některých druhů to znamená krmení klidně i několikrát za hodinu.
Jaké druhy patří mezi nektarožravé?
Možná vás překvapí, jak pestrá tahle skupina vlastně je. Když se řekne nektarožravý pták, většinu lidí napadne maximálně kolibřík. Jenže těch druhů je mnohem víc a zajímavé je i to, že ne všichni vypadají na první pohled typicky nektarožravě. Některé byste do této kategorie možná ani nezařadili.
Loriové
Začnu tím nejzajímavějším druhem pro chovatele. Právě lori jsou prakticky jediní zástupci této skupiny, které můžete chovat i doma. Zároveň byste ale na první dobrou asi neřekli, že to jsou nektarožraví ptáci. Nemají totiž ten typický dlouhý zobák, ale mají speciální jazyk, kterým dokážou nektar nabírat.
Jak na chov loriů?
Největším úskalím bude jejich jídelníček, který musí být založený především na speciálních směsích nahrazujících přirozený květní nektar. K tomu je potřeba pravidelně přidávat čerstvé ovoce a celkově dbát na to, aby strava byla vyvážená a spíše tekutá.
S tím souvisí ještě jedna věc, o které se tolik nemluví, ale v chovu je dost zásadní, a tou je trus. Kvůli tekuté stravě je velmi řídký a loriové ho navíc dokážou “vystřelit” poměrně daleko od sebe. V praxi to znamená mnohem častější úklid nejen samotné klece, ale i jejího okolí. Tomu by mělo odpovídat i vybavení. Klasická klec většinou nestačí, mnohem lepší je jednoduše řešená voliéra s omyvatelnými stěnami a snadno čistitelným dnem. Pokud máte možnost, dopřejte jim i venkovní prostor, kde si užijí slunce i déšť.
Pokud ale nemáte čas na pravidelný úklid, upřímně bych chov loriů dobře zvážil. Právě problém s údržbou jejich obydlí totiž bývá podle mých zkušeností největším překvapením pro nové chovatele a vlastně často i důvodem, proč si jejich pořízení nakonec rozmyslí.
Na druhou stranu, v případě, že jim dokážete zajistit správné podmínky, budete mít ve voliéře opravdu originální a velmi barevné opeřence. Lori mají kontaktní povahu, jsou živí a rozhodně nepřehlédnutelní. Mezi nejznámější druhy, kteří se v chovech objevují, patří například lori mnohobarvý, lori tmavý, lori límcový, lori tříbarvý (japonský) nebo lori vlnkovaný.
Další nektarožraví ptáci, které uvidíte v zoo nebo v exotických zemích ve volné přírodě
Chov jakéhokoliv dalšího druhu z nektarožravých v domácích podmínkách prakticky nepřipadá v úvahu. Setkat se s nimi ale můžete v zoologických zahradách nebo při cestách do exotiky, třeba ve Střední Americe, Austrálii nebo v tropických oblastech Afriky a Asie.
Inspiraci na výlety můžete načerpat v jednom z mých minulých článků s názvem “Objevte pestrobarevný svět papoušků v Česku: 5 tipů na výlety”.
Kolibříci
Kolibříci bez debat patří mezi nejznámější nektarožravé ptáky a podle mého názoru i mezi ty nejvíc fascinující, které můžete v přírodě vidět. Pocházejí z Ameriky, nejčastěji z tropických oblastí Střední a Jižní Ameriky, kde mají ideální podmínky pro život.
Jejich největší superschopností je let na místě. Díky extrémně rychlému mávání křídel dokážou zůstat zavěšení ve vzduchu přímo před květem a sát nektar bez nutnosti přistání. Zároveň jsou schopní létat i dozadu.
Co je ale podle mě ještě zajímavější, je jejich extrémně rychlý metabolismus. Kolibříci spalují energii tak rychle, že musí přijímat potravu téměř neustále. V praxi to znamená, že během dne navštíví stovky květů. Bez pravidelného přísunu nektaru by dlouho nepřežili, a proto je jejich život doslova neustálý kolotoč hledání potravy.
Kystráčkovití
Kystráčkovití, někdy označovaní také jako medosavky, patří mezi méně známé nektarožravé ptáky. Najdeme je především v Austrálii, na Nové Guineji a dalších pacifických ostrovech.
Na rozdíl od kolibříků většinou nesají nektar ve vzduchu. Místo toho se pohybují spíš rychlými přelety z větve na větev, natahují se ke květům nebo se při krmení zavěšují hlavou dolů. Zajímavé je, že i když je nektar jejich hlavním zdrojem energie, jejich potrava je mnohem pestřejší. Většina druhů si jídelníček pravidelně doplňuje hmyzem, larvami nebo ovocem. V přírodě navíc hrají důležitou roli jako opylovači, zejména v Austrálii, kde pomáhají s rozmnožováním celé řady rostlin.
Strdimilovití
Strdimilovití svým způsobem života často připomínají kolibříky. Najdeme je především v tropických oblastech Afriky, ale jejich výskyt sahá i na Blízký východ, do jižní a jihovýchodní Asie, až po severní Austrálii.
Samci bývají výrazně barevnější než samice, často s kovově lesklým peřím, které je na slunci nepřehlédnutelné. Typický je pro ně dlouhý, štíhlý a směrem dolů zahnutý zobák, který jim umožňuje dostat se hluboko do květů. Zajímavé je, že pokud je květ příliš úzký nebo dlouhý, dokážou ho napíchnout z boku, aby se k nektaru dostali. Na rozdíl od kolibříků většinou nesají nektar ve vzduchu, ale při krmení sedí na květech nebo větvích a stejně jako kystráčkovití, běžně loví hmyz a pavouky, kterými krmí svá mláďata. U některých druhů se v jídelníčku objevuje i ovoce.
Pokud s chovem ptáků teprve začínáte, doporučil bych začít u méně náročných druhů a nektarožravé chodit obdivovat do zoo. U začínajících chovatelů jsou velmi oblíbené například korely, hravé andulky nebo i energičtí kakariki. Pokud si nejste jistí, který druh by byl pro vás nejvhodnější, podívejte se na článek “Jaký papoušek se ke mně hodí?”, kde najdete praktické srovnání. Spoustu užitečných informací najdete i v obecném článku o ptácích. Z pěvců stojí za zmínku krásně zbarvení astrildovití nebo zpěvní kanáři. Milovníky menších papoušků pak často nadchnou i roztomilí agapornisové.